Cesta do Dominikánské republiky

Už od začátku letošního roku jsme s mou přítelkyní vyhlíželi levné letenky do exotické destinace vhodné pro jarní dovolenou u moře. Výběr dovolené byl tudíž ovlivněn několika faktory. Lov na levnou letenku se musel přizpůsobit našim časovým možnostem v zaměstnání, destinace musela být dostatečně teplá v období mezi únorem a březnem a nakonec se mělo jednat o finančně nepříliš náročnou zemi. V rámci výše uvedených mantinelů jsme nakonec narazili na výhodnou nabídku letenek do Dominikánské republiky.

Kde sehnat letenky do Dominikánské republiky?

Letenky do Dominikánské republiky nabízely německé aerolinky Condor s odletem z Frankfurtu nad Mohanem, ovšem pouze zprostředkovaně přes cestovní kancelář ITS Reisen. Další cenově výhodné letenky byly od Turkish Airlines z Bruselu, přičemž ty nejlevnější začínaly na šesti tisících korunách, což je značná úspora oproti dvacetitisícovým sumám ve vytížených termínech.

Zvolili jsme tedy Condor z důvodu snadné dostupnosti frankfurtského letiště a v neděli 18. března krátce po půlnoci se vydali autem na cestu. Frankfurt je z České republiky nejlépe dostupný po dálnici a z Prahy můžete být pohodlně na letišti za 5 hodin. Z důvodu častých oprav a dlouhých kolon na německých dálnicích a také značné rozlehlosti frankfurtského letiště doporučuji vyrazit s nemalou časovou rezervou.

Nám se na letišti všechno tak natahovalo, že jsme od příjezdu po nástup do letadla potřebovali tři hodiny. Největším zdržením byla nutnost zakoupit rezervovanou letenku až na místě od zmiňované cestovní kanceláře, která ale měla prodejní místo na jiném terminálu, než byl náš odlet.

Odlétáme do Dominikánské republiky

Letěli jsme se tedy na vlastní kůži přesvědčit, jaká je doopravdy Dominikánská republika – karibský ráj plný rumu, slunce, průzračného moře a palem sklánějících se nad bělavým pískem, jak to všichni známe z katalogových fotografií. Dominikánská republika je ostrovním státem nacházejícím se v Karibském moři a jediným sousedním státem sdílející s ní hlavní ostrov Hispaniola v souostroví Velké Antily je Haiti. Nacházejí se zde dvě větší mezinárodní letiště – jedno je v hlavním městě Santo Domingo na jihu a druhé v nejvytíženější turistické destinaci Punta Cana na východě. My jsme ovšem cestovali nízkonákladově a proto náš let mířil na malé mezinárodní letiště Samaná El Catey na severovýchodě ostrova.

Pozor na vstupní dotazníky

Nevládnete-li příliš dobře angličtinou, doporučuji si před letem zjistit obsah vstupních dotazníků, které jsme vyplňovali ještě na palubě letadla. Byly poměrně obsáhlé a vyžadovaly velké množství informací. Kromě toho však angličtinu potřebovat nebudete, jelikož jí pro změnu neovládá místní obyvatelstvo. A to téměř vůbec.

Pokud nemluvíte španělsky nebo francouzsky, bude vaše komunikace, stejně jako byla ta naše, založena na nejjednodušších mezinárodních slovech a zběsilých pohybech horních končetin. Přestože pro občany České republiky není povinné obstarat si víza, je nutné zakoupit si turistickou kartu v ceně deseti dolarů a to ve specializované budce ihned po přistání. Teprve poté naše kroky směřovaly k letištní kontrole, za níž už jsme konečně vstoupili do země. Ale o tom až příště.

První cesty po Dominikánské republice

Do Dominkánské republiky jsme jeli především odpočívat a vybrali jsme si dvě destinace, přičemž jsme chtěli porovnat turisticky známou a oblíbenou oblast Bávaro ve městě Punta Cana s poněkud zapadlejším městečkem Las Galeras na poloostrově Samaná. Z letiště Samaná El Catey jsme nejdříve zamířili do téměř 300 kilometrů vzdáleného Bávara.

Čtyřhodinová cesta pro dvě osoby vyšla v přepočtu téměř na 5000 Kč. A to jsme ještě mezi mnoha komerčními agenturami nabízejících letištní transfery našli jednoznačnou cenovou bombu. Tyto transfery jsou zcela jistě nejdražšími výdaji v Dominikánské republice bez ohledu na to, že stránky Ministerstva zahraničních věcí ČR informují o přesném opaku.

Při zpětném hodnocení doporučuji dopravit se z letiště nejprve do nejbližší plánované destinace a tam v prvních dnech pobytu zjistit od místních obyvatel možnosti levnější přepravy. Vyjde to určitě lépe než opačný způsob, tedy přesun do nejvzdálenější destinace, který jsme zvolili my.

Příjezd do Riviera Punta Cana Eco-Travelers House

Bávaru plném klasických turistických rezortů jsme si vybrali prostorné apartmá s kuchyňkou v hotelu Riviera Punta Cana Eco-Travelers House. Jedná se o v současnosti velice populární kategorii eco hotelu, které se snaží maximalizovat využívání obnovitelných zdrojů energie a naopak minimalizovat dopad svého provozu na životní prostředí.

Jedním z nejvýraznějších prvků této filozofie je vaření z místních surovin, což je pro zvídavé turisty často vítanou alternativou oproti mezinárodním rezortům, které jsou všude na světě víceméně stejné. Náš hotel se nacházel několik desítek metrů od pláže, ovšem svůj soukromý úsek pláže nevlastnil.

První den jsme tedy měli trochu menší potíže s tím, kam se uvelebit, jelikož je pobřeží samozřejmě lemováno hotely a jejich soukromými plážemi. Personál našeho hotelu nás však informoval, že podle zákona jsou všechny pláže v zemi do určité šíře veřejné a žádný hotel je nemůže vlastnit. V praxi se tedy setkáte s hotelovými lehátky, které se povětšinou nacházejí až několik desítek metrů od vody, kde už má hotel právo vlastnit půdu. Pokud by tedy váš hotel neměl vlastní kousek pláže, můžete si lehnout prakticky kdekoliv.

Kromě perfektní čistoty a velmi příjemného vystupování personálu náš hotel vyčníval velmi chutnými snídaněmi a internetovým připojením zdarma jak na pokoji, tak ve veřejných prostorech. To naopak nebývá zvykem v místních luxusních rezortech, kde je zpravidla nutné si za wifi připlatit.

Na druhou stranu jsme v koupelně ne vždy měli vodu o teplotě vhodné k opaření, kterou vyžaduje většina žen pro svou očistu. To bylo způsobeno právě zmiňovaným eko-přístupem, kdy byla teplá voda ohřívána sluncem v černých barelech na střeše objektu.

Druhou drobnou kaňkou, která by mohla vadit citlivějším jedincům, byla nutnost vyhazovat použitý toaletní papír do koše namísto záchodové mísy. Tento postup je ale běžný všude na ostrově. Ve výsledku jsme tedy měli velmi uspokojivé ubytování za příznivou cenu, které na rozdíl od jiných levných hotelů leželo přímo u pláže.

Široké pláže s bělavým pískem a průzračně čistou vodou

Pláž v Bavaru byla zhmotněním katalogových lákadel – dlouhá a nebývale široká čistá pláž s bělavým pískem a průzračně čistou vodou. I přes poměrně velkou lidnatost se zde dalo krásně odpočívat bez jakéhokoliv vyrušování, jelikož turisté byli ve valné většině staršího věku. Jedinou výjimkou byla takřka neustálá přítomnost vrtulníku vozícího turisty na vyhlídkové lety.

Podél pobřeží se nacházelo velké množství všelikých barů a restaurací s příznivými cenami a tak se člověk nemusí bát, že by složitě hledal, kde se nají, pokud si předem neobjednal all inclusive pobyt. Průzkumné výpravy za obědem a ochutnávání různorodých pokrmů se tak může stát velmi vítaným zpestřením dovolené. Pro sportovně založené jedince bylo v nabídkách hotelů i soukromých subjektů množství výletů zaměřených především na potápění, na které se z pláží vyráželo lodí. Pláž samotná však velké sportovní vyžití nenabízela.

Ať už si člověk v Punta Caně vybere ubytování levnějšího charakteru nebo zvolí některý z klasických plážových rezortů, rozhodně ani v jednom případě nešlápne vedle. Záleží jen na prioritách a požadovaných službách.

Dominikánská republika je typickým karibským ostrovním státem plným pohody, dobrého jídla a pití a zejména rumu. Pokud jde o společenské a kulturní zážitky, nade vším s přehledem vyčnívá rytmická hudba a smyslné latinskoamerické tance.

Ochutnávka dominikánské kuchyně

Místním pokrmům zcela jistě vévodí ryby, mořské plody a ovoce v čele s ananasem. Tak dobrý ananas jsem ještě nejedl nikde na světě. Stejně tak zde byly vysoce kvalitní ovocné džusy a z nich míchané koktejly. A když už jsme u toho alkoholu, Český turista určitě nemůže neochutnat dominikánské pivo. Všude velice propagovaná značka Presidente ovšem náročný jazyk českého pivaře nijak neuspokojí, spíše naopak. Oproti tomu druhé nejprodávanější pivo Bohemia Especial už je pro nás o poznání chutnější a srovnatelné s českými ležáky.

Ovšem jsme v Karibiku a proto je daleko přede všemi jinými nápoji rum. S rumem se to v Dominikánské republice má zhruba stejně jako u nás s pivem. Pije se vždy a všude a jeho cena v barech nepřevyšuje cenu vody, dalo by se říci. A pokud zrovna nepijete rum, pijete koktejl Cuba Libre, tedy rum s kolou, jehož barva má ale mnohem blíže k rumu než k té kole.

Stejně tak poměr obou tekutin a síla nápoje spíše odpovídá názvu rum s kolou než kola s rumem. Nadměrné množství rumu je zkrátka všudypřítomné a to včetně výletů na lodích po místních ostrovech a plážích nebo výletů za potápěním, kde na lodích bývá konzumace rumu zpravidla neomezená a zdarma po dobu celého výletu. Jakmile vyprázdníte svůj kelímek, ihned vám někdo nalévá do plna. Turisté vracející se z výletů na moři tedy často připomínají výpravu unavených pirátů.

Poznáváme dominikánskou kulturu

Kulturním zážitkem z kategorie rádoby povinných je v Punta Caně zejména pro mladé lidi návštěva známého klubu Coco Bongo. Jedná se o halu impozantních rozměrů, kde se pořádají ty nejdivočejší párty široko daleko. Je potřeba ovšem počítat se vstupným začínajícím na šedesáti dolarech, za které se vám dostane k prasknutí narvaný taneční parket, na kterém dav skáče (opravdu jen skáče, netancuje) do rytmu druhořadých diskotékových vypalovaček. Nejedná se tedy o žádný ryze místní colorit ani prémiový taneční zážitek a osobně návštěvu Coco Bongo nedoporučuji. Zábavu ale vyhledává každý jinou a příznivcům těchto zážitků proto doporučuji prohlédnout si předem několik videí z klubu, kterých je na internetu dostatek, a případnou návštěvu nechat na vlastním uvážení.

Pokud budete chtít po zemi cestovat, určitě nepřehlédnete nespočet nabídek hotelů a cestovních kanceláří nabízejících fakultativní výlety. Pravda je ovšem taková, že v zemi toho zase tolik k vidění není a všichni nabízejí víceméně to samé. Nejčastěji se jedná o výlet na ostrov Isla Saona, u kterého ceny dosahují až 100 dolarů za osobu. Zvláštností tohoto ostrova je, že jeho břehy omývá Karibské moře, kdežto v Punta Caně je stejně jako na celém východním a severním pobřeží Dominikánské republiky Atlantský oceán.

Kromě jiného se tam navíc natáčeli Piráti z Karibiku a na nejednoho podobného piráta nabízejícího fotografii za úplatu můžete na ostrově narazit. My jsme zkusili padesáti dolarovou variantu tohoto výletu, byli jsme vyzvednuti přímo v hotelu a lodí se vydali podél pobřeží. Na palubě byla neomezená konzumace nápojů, což člověk v tamním teple zajisté ocení. Na lodi jsme projeli mořským národním parkem, kde byli k vidění především hvězdice.

Už jen plavba těmito končinami byla krásným zážitkem a opravdu to stálo za ty dech beroucí pohledy na pobřeží. Nakonec jsme na tři hodiny vystoupili na cílovém ostrově. Tam následovala hostina s nebývale chutnými pokrmy. Vše opět v ceně zájezdu a s neomezenou konzumací. Na zpáteční cestě jsme opět popíjeli a kochali se tancem talentovaných černošských tanečnic.. U výletů na ostrov Isla Saona je důležité se předem informovat, je-li v ceně zájezdu také vstup do zmíněného národního parku. Některé cestovní agentury totiž nemají potřebné povolení a před národním parkem po cestujících vyžadují dodatečné platby ve výši kolem 20 dolarů.

Shrneme-li si to, turista navštěvující Dominikánskou republiku bude určitě ve výhodě, nebrání-li se rybám a dalším mořským plodům, jelikož jejich nepřeberné množství tvoří značnou část místního jídelníčku. A když už jíme, samozřejmě také budeme pít. A v Dominikánské republice se pije hlavně rum. Opravdu velké množství mnoha různých druhů dobrého rumu.

S poznáváním místních krás už to ovšem tak barvité není a nabídka výletů tak pestrá není. I z omezené nabídky si však lze dobře vybrat. Člověk si musí jen předem ověřit, jakou kvalitu za své peníze skutečně kupuje. A o čem budeme psát příště? Rozhodně to bude stát za to, protože se podíváme na kuriozity místního života a dobrodružství, která jsme zde zažili.

Poznávání dominikánské kultury je barvité a bývá dobrým zvykem a veselou praxí nebránit se při něm četným nabídkám ke konzumaci rumu.

Zvedne-li se člověk čas od času z pláže a vymění-li odpočinek za pohyb a poznávání, rozhodně se vyplatí vyhnout se taxíkům a turistickým lákadlům. Dominikánská republika je barvitá země plná veselých a přátelských lidí. Proto se při výletech do vnitrozemí a objevování skrytých krás bezesporu vyplatí zkusit využít místní hromadné dopravy, která je sama o sobě zážitkem.

Zapomeňte na čas

Při naší první nákupní výpravě do obchodního centra se nám po dlouhém dotazování na zákonitosti místní dopravy dostalo jednoduché a vše vystihující odpovědi: „No bus stops, no timetables.“ A tato věta vystihovala prakticky vše v Dominikánské republice. Nikde nehledejte žádná pravidla, žádný řád a už vůbec se nedívejte na hodinky.

Čas je u místního obyvatelstva zcela nepodstatnou veličinou. Při přesunech hromadnou dopravou vám tedy stačí vědět, kterým směrem zhruba potřebujete jet, vydat se tím směrem pěšky nejlépe po hlavní ulici a při průjezdu nijak neoznačených minibusů a dodávek různých barev mávat a upřeně hledět na řidiče. Pokud vám rovnou nezastaví, tak z jedoucího vozu minimálně začne někdo viset, aby si hulákáním a posunky ověřil, že potřebujete převézt zhruba tam, kam oni mají namířeno. Zbytek už si nějak domluvíte během cesty. Posezení s domácími zvířaty nebo velkou tlakovou propanbutanovou lahví je pak samozřejmostí.

Pošta? To tu nevedeme

Stejně jako hodiny, autobusové zastávky a jízdní řády v zemi chybí také fungující pošta. Když jsme chtěli domů poslat pohlednice, zabředli jsme do složitých konverzací s mnoha místními a dlouho jsme nedokázali pochopit, že opravdu rozumíme správně a pošta tam prostě není. Na naši otázku, jak tedy posílají například oficiální korespondenci, se nám dostalo odpovědi, že to vlastně funguje podobně jako hromadná doprava.

Prostě zjistíte, kdo zrovna jede do vámi požadované destinace a dopis mu svěříte. On jej poté doručí sám nebo jej opět někomu předá. V zemi sice oficiálně nějaká poštovní služba existuje, její reálný provoz je ale téměř neexistující a na naše zvídavé dotazy na tento systém nám nikdo nedokázal dát jednoznačnou a uspokojivou odpověď. Proto určitě neprohloupíte, pokud si před odletem do mobilu stáhnete aplikaci Pohlednice od České pošty, která nabízí bezkonkurenční službu v zasílání personalizovaných pohlednic odkudkoliv na světě za směšných pár korun.

Přejezd do Las Galeras

Po týdnu relaxace a pohody v turisticky nabité oblasti Bávaro jsme se na druhou polovinu naší dovolené přesunuli do zapadlého městečka Las Galeras na poloostrově Samaná. Tentokrát jsme za přesun nehodlali utratit dalších pět tisíc a hlavně už jsme byli nasáklí místní atmosférou a toužili po dobrodružné hromadné dopravě.

Díky velké pomoci hotelového personálu jsme dokázali naplánovat 300 km dlouhou cestu z Punta Cany do Las Galeras, během níž jsme vystřídali dva minibusy, dvě lodě a jeden automobil. Nejdříve nás dobrotivý místní lid dovedl k minibusu, který jel požadovaným směrem, a udělil řidiči patřičné pokyny. Za několik desítek kilometrů následoval přestup do druhého minibusu, který čekal tak, že jsme doslova přestoupili z jedněch dveří do druhých a vydali se do přístavu Miches, kde na nás měl čekat trajekt.

V přístavu jsme zjistili, že na nás nejenže žádný trajekt nečeká, ale není zde ani žádné molo. Dva mladíci se za dolar statečně chopili našich těžkých kufrů a po čemsi, co kdysi možná malým molem bývalo, se s kufry na hlavě vydali do chatrné lodičky. V ní jsme dopluli k o něco větší lodi, do které jsme na otevřeném moři s trochou obav přestoupili, a ve které jsme se vydali na sever přes záliv Bahía de Samaná. Na druhém břehu už bylo všechno jinak.

Turistická oblast byla tatam a všechno bylo mnohem dobrodružnější a divočejší. Rázem jsme se ocitli v kraji, kde platilo ještě méně pravidel než v místě, ze kterého jsme vypluli před několika hodinami. Z přístavu nás měl do naší destinace přepravit guagua, což je v mnoha zemích větší či menší autobus nebo minibus různých kvalit s rokem výroby od současnosti až po padesátá léta minulého století.

Zde byl ovšem guagua poněkud jiná liga. Jednalo se o pickup s klíckou kolem ložné plochy, která sloužila k přepravě pasažérů. A těchto vozítek zde bylo nepočítaně. Spolu s rodinkou čítající dvě malé děti, těhotnou matku a staršího pána jsme naskočili na korbu jednoho guagua a vydali se do hotelu. Kromě bezkonkurenčního výhledu do všech směrů po celou dobu jízdy a nejnižší možné ceny jízdenky máte u dominikánského guagua garantovánu i neomezenou inhalaci výfukových zplodin zcela jistě neodpovídajících akutálním evropským normám.

Další velkou výhodou je stejně jako jinde v zemi absence zastávek. Chcete-li si tedy vystoupit, stačí zabouchat na kabinu a řidič vám zastaví. U tohoto dopravního prostředku je ale potřeba vědět, že je turistům zpravidla účtována dvojnásobná cena oproti standardu. Řidič pak argumentuje tím, že je potřeba zaplatit i za zavazadlo. To ale není pravda. V minibusech ani u guagua za zavazadla platit nemusíte! My jsme o této praktice byli naštěstí informování předem jedním místním strejdou na lodi, který jel stejným směrem, a tak jsme věděli, do čeho jdeme. O několik dní dříve v Punta Caně jsme však při cestování v minibusu v nevědomosti dvojnásobek platili.

Podtrženo a sečteno, celý den na cestách obklopení místním koloritem zcela jistě stál za tu trochu obav, kde že to vlastně skončíme. Místní lidé skládající se převážně z katolických míšenců jsou velice přátelští a nápomocní. Pro průměrného Čecha možná až příliš otevření. Z Dominkánců čišelo nadšení a touha po sociální interakci a bylo vidět, že si společnost lidí skutečně užívají. Kromě poznání skutečné podoby země tak máte při cestování hromadnou dopravou zaručenu nejednu veselou příhodu. Stejně jako na plážích, v barech, restauracích, obchodech, autech a vlastně všude v zemi, se pak z reproduktorů v prostředcích hromadné dopravy neustále linou nakažlivé tóny karibské salsy nebo merenge, které celkový dojem ještě znásobí. Jedinci tancující na okraji silnice nejsou ničím výjimečným.

Turisticky nepříliš dotčená Samaná byla oproti Punta Caně, kterou jsem popisoval v předchozích článcích, mnohem zelenější a různorodější. Oproti vyschlé placce o několik desítek kilometrů jižněji tento poloostrov vyčníval krásou zdejší přírody, přítomností fotogenických hor a skal, členitým pobřežím s mnoha zálivy a mnoha barvami kvetoucích rostlin.

Na druhou stranu je zde znatelně větší chudoba a vedle pohledných penzionů stojí v řadách chatrné domky či přímo chatrče z vlnitého plechu, před kterými můžete vidět lidi v kaluži umývat rybu právě připravovanou k jídlu. Logicky pak platí, že čím dále se nacházíte od pobřeží, tím je chudoba znatelnější. My jsme se ubytovali v malém hotýlku u pláže, který si zde postavil movitý Francouz, a krátce po našem příjezdu jsme se rozhodli, že je čas vydat se konečně pozorovat velryby. To by si totiž turista v Dominkánské republice rozhodně neměl nechat ujít.

Vyrážíme pozorovat velryby

Na tomto místě ale důrazně doporučuji důkladný výběr z mnoha různých subjektů nabízejících tyto služby a ideálně si předem prohlédnout loď, kterou se má na výlet vyplout. My jsme nejdříve ztratili tři dny čekajíce na výlet rezervovaný u jedné agentury, která vyplutí neustále odsouvala kvůli nepříznivému počasí na otevřeném moři.

Trpělivost docházela a naši pozornost jsme tedy zaměřili na jedince nabízejícího zdánlivě stejný zážitek za nižší cenu, který tvrdil, že můžeme vyjet bez problémů a počasí není nijak hrozné. Na pláži jsme tedy s celou skupinou natěšených turistů nastoupili do malé chatrné plechové loďky. Nebylo to žádné velrybářské plavidlo, ale řekli jsme si, že to je přece normální. Určitě na nás někde dál čeká větší a mnohem bezpečnější loď, na kterou přestoupíme.

Tak to tady běžně chodí. Ať jsme ale čekali, jak jsme chtěli, žádná větší loď se na obzoru nerýsovala. A moře bylo čím dál více divočejší. Zpočátku to ještě bylo dobrodružné. Loďka si hopsala po vlnách a plavba byla docela zábavná. S postupem času a naším vzdalováním se od pobřeží už ale tváře mnoha spolucestujících bledly, úsměvy zmizely a vystřídala je hrůza a strach. Moře už bylo tak rozbouřené, že člověk ovládající loď už zcela očividně neměl vše plně pod kontrolou. Obloha zčernala, začalo pršet, loď skákala z vlny na vlnu a nárazy vodní masy byly místy tak silné, že jsme se nejednou pořádně uhodili na všech možných i nemožných místech těla, přestože jsme se velice dobře drželi.

Přítelkyně se dokonce na jeden náraz vlny nepřipravila a náhlá změna směru pohybu jí způsobila tak prudký pohyb hlavy, že po několik následujících dní trpěla bolestí krční páteře. Jediným světlým okamžikem této plavby smrti bylo zahlédnutí hejna létajících ryb, které v oné bouřlivé temnotě působilo jako zážitek z jiného světa. Po velrybách samozřejmě ani vidu ani slechu. Po návratu na ostrov, kdy už člověka opustily rekapitulace dosavadního života a prosby k vyšším mocnostem o vyhnutí se jeho předčasnému ukončení, jsme začali spolu s ostatními spolucestujícími řešit, jak se postavit k platbě. Ta totiž měla být provedena až po výletě. A 50 dolarů za osobu za život ohrožující mořeplavbu jsem opravdu nepovažoval za adekvátní sumu. Nakonec jsme tedy zaplatili jen výdaje za pohonné hmoty a byli rádi, že jsme rádi.

Pečlivě vybírejte s kým na moře vyrazíte

Všechny zájemce o pozorování velryb tedy důrazně varujeme před důvěrou v jedince s loďkou, kteří vás rádi vezmou kamkoliv. Na pobřeží je mnoho specializovaných agentur, které vás za 65 dolarů vyvezou na půldenní až celodenní plavbu, nabídnou vám dostatek nápojů i jídla, a v případě neúspěchu při pozorování velryb vás alespoň provezou po několika krásných plážích.

Když už jsem se zmínil o cenách, nesmím zapomenout na základní informace o měně. V Dominikánské republice se platí dominikánským pesem, které se dělí na 100 centavos. Tato setina měny se už ale stejně jako náš český haléř v oběhu nevyskytuje a narazit na minci o nominální hodnotě 1 peso je také vzácnost.

Z důvodu geografické blízkosti Spojených států amerických zde jasně převládá dolar nad eurem a platit jím můžete opravdu kdekoliv. Vráceno vám ale bude v místních pesos. Proto pozor, aby vám ke konci pobytu zbyl dostatek drobných dolarů, abyste před odletem náhodou neplatili kávu stodolarovkou a pak v ruce drželi hromadu nepotřebných pesos. S platbou eurem pak nebývá problém v lepších hotelech a restauracích, ale pozor na nevýhodné kurzy. Měnit byste určitě měli pouze na recepcích hotelů nebo raději přímo v bance, kde bývá kurz nejlepší. Tento postup ostatně doporučují i místní obyvatelé.

Dva týdny v Dominikánské republice utekly jako voda a my jsme se s trochou smutku, s trochou úlevy, přesunuli na letiště Samaná El Catey, odkud nás čekal desetihodinový let do Frankfurtu. Při zpětném pohledu to byly dva týdny plné slunce, moře, rumu, přátelských úsměvů, salsy a toalet ucpaných kvůli přívalovým dešťům. Byli jsme zde rádi a určitě se zde někdy v budoucnu zase vrátíme.