Kuriózní stránka Dominikánské republiky

V předchozím článku jsem zběžně popsal dominikánské pokrmy, pití a možnosti výletů po ostrově. Dnes do místní kultury zabředneme ještě více. Poznávání dominikánské kultury je totiž barvité a bývá dobrým zvykem a veselou praxí nebránit se při něm četným nabídkám ke konzumaci rumu.

Zvedne-li se člověk čas od času z pláže a vymění-li odpočinek za pohyb a poznávání, rozhodně se vyplatí vyhnout se taxíkům a turistickým lákadlům. Dominikánská republika je barvitá země plná veselých a přátelských lidí. Proto se při výletech do vnitrozemí a objevování skrytých krás bezesporu vyplatí zkusit využít místní hromadné dopravy, která je sama o sobě zážitkem.

Zapomeňte na čas

Při naší první nákupní výpravě do obchodního centra se nám po dlouhém dotazování na zákonitosti místní dopravy dostalo jednoduché a vše vystihující odpovědi: „No bus stops, no timetables.“ A tato věta vystihovala prakticky vše v Dominikánské republice. Nikde nehledejte žádná pravidla, žádný řád a už vůbec se nedívejte na hodinky.

Čas je u místního obyvatelstva zcela nepodstatnou veličinou. Při přesunech hromadnou dopravou vám tedy stačí vědět, kterým směrem zhruba potřebujete jet, vydat se tím směrem pěšky nejlépe po hlavní ulici a při průjezdu nijak neoznačených minibusů a dodávek různých barev mávat a upřeně hledět na řidiče. Pokud vám rovnou nezastaví, tak z jedoucího vozu minimálně začne někdo viset, aby si hulákáním a posunky ověřil, že potřebujete převézt zhruba tam, kam oni mají namířeno. Zbytek už si nějak domluvíte během cesty. Posezení s domácími zvířaty nebo velkou tlakovou propanbutanovou lahví je pak samozřejmostí.

Pošta? To tu nevedeme

Stejně jako hodiny, autobusové zastávky a jízdní řády v zemi chybí také fungující pošta. Když jsme chtěli domů poslat pohlednice, zabředli jsme do složitých konverzací s mnoha místními a dlouho jsme nedokázali pochopit, že opravdu rozumíme správně a pošta tam prostě není. Na naši otázku, jak tedy posílají například oficiální korespondenci, se nám dostalo odpovědi, že to vlastně funguje podobně jako hromadná doprava.

Prostě zjistíte, kdo zrovna jede do vámi požadované destinace a dopis mu svěříte. On jej poté doručí sám nebo jej opět někomu předá. V zemi sice oficiálně nějaká poštovní služba existuje, její reálný provoz je ale téměř neexistující a na naše zvídavé dotazy na tento systém nám nikdo nedokázal dát jednoznačnou a uspokojivou odpověď. Proto určitě neprohloupíte, pokud si před odletem do mobilu stáhnete aplikaci Pohlednice od České pošty, která nabízí bezkonkurenční službu v zasílání personalizovaných pohlednic odkudkoliv na světě za směšných pár korun.

Přejezd do Las Galeras

Po týdnu relaxace a pohody v turisticky nabité oblasti Bávaro jsme se na druhou polovinu naší dovolené přesunuli do zapadlého městečka Las Galeras na poloostrově Samaná. Tentokrát jsme za přesun nehodlali utratit dalších pět tisíc a hlavně už jsme byli nasáklí místní atmosférou a toužili po dobrodužné hromadné dopravě.

Díky velké pomoci hotelového personálu jsme dokázali naplánovat 300 km dlouhou cestu z Punta Cany do Las Galeras, během níž jsme vystřídali dva minibusy, dvě lodě a jeden automobil. Nejdříve nás dobrotivý místní lid dovedl k minibusu, který jel požadovaným směrem, a udělil řidiči patřičné pokyny. Za několik desítek kilometrů následoval přestup do druhého minibusu, který čekal tak, že jsme doslova přestoupili z jedněch dveří do druhých a vydali se do přístavu Miches, kde na nás měl čekat trajekt.

V přístavu jsme zjistili, že na nás nejenže žádný trajekt nečeká, ale není zde ani žádné molo. Dva mladíci se za dolar statečně chopili našich těžkých kufrů a po čemsi, co kdysi možná malým molem bývalo, se s kufry na hlavě vydali do chatrné lodičky. V ní jsme dopluli k o něco větší lodi, do které jsme na otevřeném moři s trochou obav přestoupili, a ve které jsme se vydali na sever přes záliv Bahía de Samaná. Na druhém břehu už bylo všechno jinak.

Turistická oblast byla tatam a všechno bylo mnohem dobrodružnější a divočejší. Rázem jsme se ocitli v kraji, kde platilo ještě méně pravidel než v místě, ze kterého jsme vypluli před několika hodinami. Z přístavu nás měl do naší destinace přepravit guagua, což je v mnoha zemích větší či menší autobus nebo minibus různých kvalit s rokem výroby od současnosti až po padesátá léta minulého století.

Zde byl ovšem guagua poněkud jiná liga. Jednalo se o pickup s klíckou kolem ložné plochy, která sloužila k přepravě pasažérů. A těchto vozítek zde bylo nepočítaně. Spolu s rodinkou čítající dvě malé děti, těhotnou matku a staršího pána jsme naskočili na korbu jednoho guagua a vydali se do hotelu. Kromě bezkonkurenčního výhledu do všech směrů po celou dobu jízdy a nejnižší možné ceny jízdenky máte u dominikánského guagua garantovánu i neomezenou inhalaci výfukových zplodin zcela jistě neodpovídajících akutálním evropským normám.

Další velkou výhodou je stejně jako jinde v zemi absence zastávek. Chcete-li si tedy vystoupit, stačí zabouchat na kabinu a řidič vám zastaví. U tohoto dopravního prostředku je ale potřeba vědět, že je turistům zpravidla účtována dvojnásobná cena oproti standardu. Řidič pak argumentuje tím, že je potřeba zaplatit i za zavazadlo. To ale není pravda. V minibusech ani u guagua za zavazadla platit nemusíte! My jsme o této praktice byli naštěstí informování předem jedním místním strejdou na lodi, který jel stejným směrem, a tak jsme věděli, do čeho jdeme. O několik dní dříve v Punta Caně jsme však při cestování v minibusu v nevědomosti dvojnásobek platili.

Podtrženo a sečteno, celý den na cestách obklopení místním koloritem zcela jistě stál za tu trochu obav, kde že to vlastně skončíme. Místní lidé skládající se převážně z katolických míšenců jsou velice přátelští a nápomocní. Pro průměrného Čecha možná až příliš otevření. Z Dominkánců čišelo nadšení a touha po sociální interakci a bylo vidět, že si společnost lidí skutečně užívají. Kromě poznání skutečné podoby země tak máte při cestování hromadnou dopravou zaručenu nejednu veselou příhodu. Stejně jako na plážích, v barech, restauracích, obchodech, autech a vlastně všude v zemi, se pak z reproduktorů v prostředcích hromadné dopravy neustále linou nakažlivé tóny karibské salsy nebo merenge, které celkový dojem ještě znásobí. Jedinci tancující na okraji silnice nejsou ničím výjimečným.

V dalším článku se vydáme na širé moře za pozorováním velryb a řekneme si, čeho se vyvarovat, aby váš život nebyl ohrožen tak jako tomu bylo u nás.

Přečtěte si všechny články o naší cestě po Dominikánské republice